Sex ve městě se vrací. Jakou udělá službu feminismu a proč je dobré koukat na souložící šedesátnice?

Když Kim Cattrall, představitelka seriálové Samanthy Jones, přebírala v roce 2003 Zlatý globus za nejlepší herečku ve vedlejší roli v televizním seriálu, začala svůj děkovný projev větou: „Nedokážete si představit, s kolika muži jsem se musela vyspat, abych tady dnes mohla stát.“ Narážka na roli sexuálně uvolněné Samanthy a současně ironický vtip na adresu stereotypních představ o herečkách, které lezou producentům a režisérům do postele kvůli roli, asi nejdokonaleji ilustruje ambivalentnost, se kterou se na šest řad seriálu a dva filmy Sexu ve městě koukáte, pokud jste feministka v roce 2021. To, co na přelomu milénia bylo osvěžující, fascinující a empowering totiž o dvacet let později trošku bije do očí a není to jen tím, jak seriál zestárnul, ale hlavně tím, jak se v průběhu let proměňoval.

Nezávislá, ale tak strašně sama

Pamatuju si, že když jsem Sex ve městě v pozdních večerních hodinách na České televizi chytla poprvé, bylo mi asi sedmnáct, psal se rok 2002 a já si říkala, co to je za stupiditu a o čem to ty bílé, krásné, hubené, úspěšné třicátnice v luxusních botách a předražených outfitech, které si mohu dovolit bydlet na Manhattanu, vlastně mluví?! Pak jsem nastoupila na vysokou školu, osamostatnila se, měla pár kluků, bolestivých rozchodů, vztahů na jednu noc – a najednou se Miranda, Charlotte, Carrie, a hlavně Samantha staly tak trochu i mými kámoškami. Strašně jsem chtěla žít ten život, který žily ony. Ekonomicky nezávislý, uvolněný, úspěšný, takový ten život, který držíte pevně ve svých rukách.