Máte dítě? Zavřete se s ním doma a vylezte, až bude velké. Proč tahle země není pro malý?
Pražské bistro Marthy´s Kitchen zveřejnilo před pár dny pravidla, v nichž uvádí, že vítá děti – pokud se ovšem nebudou jako děti chovat. Od té doby žijí sociální sítě a média diskuzí, která leccos napovídá o tom, jak jsme tolerantní a v jakých stereotypech vyrůstáme a vychováváme své děti. Kdo a proč se vlastně bojí dětí v restauracích?
Zdá se, že v české společnosti vládne ideál Schrödingerova dítěte – tedy dítěte, které je a zároveň není dítětem. Nebo spíš má všechny roztomilé atributy – je maličké, usmívá se, nejistě ťape, ale zároveň se už chová jako dospělý, dokonale zvládá své emoce, mluví vybíravě, tiše a případně dokáže hodiny sedět a mlčky čučet do zdi.
Zakazovat vstup určité skupině lidí je protizákonné, a tak na to šlo dané bistro jinak – sepsalo pravidla, která dávají najevo, že tam děti nemají co dělat. Některé z bodů dávají smysl (třeba ten, že není vhodné, aby děti pobíhaly po place), jiné budou mít nejspíš problém dodržet i mnozí dospělí návštěvníci („Dítě by mělo být schopné jíst na takové úrovni, jak se v lepším podniku očekává“).
Celý seznam je psaný poměrně arogantním tónem, který – jak se zdá podle reakcí – odrazuje i ty, kteří by bistro normálně navštívili. Řada lidí však tvrdí, jak je skvělé, že si někdo nastaví podobná pravidla, nebo že jsou děti prostě nesnesitelné. Častá je i reakce, že majitelé mají přece právo nastavit si podmínky, jaké uznají za vhodné, a nikdo jim do nich nemá co mluvit.
