Pakočka ve Varech. Bude se dýchat film a večeřet Aperol!

Můj kamarád se mému nadšení s lehce snobským opovržením pousmál: Aha, Vary, to je to místo, kam se na týden sjede celá „lepší“ Praha, aby mohla drbat jinde v Praze? Ano, víceméně. A taky jedu na místo, kde můžu za týden zhltnout příval nových filmů, které mi vystačí na další rok. Filmů současných, českých, zahraničních, niche, těch, o kterých se bude mluvit a psát v nadcházejících měsících. I těch, o kterých se už nikdy mluvit nebude, ale zůstanou mi někde vzadu v hlavě a budou se mi propisovat do snů nebo nočních můr. Tyhle filmy a jejich reminiscence obvykle spojují přívlastky jako „rumunský“, „mexický“, „sociální“ a „znepokojivý“ i obávaný „bizarní“.

Dýchat film, snídat kafe a večeřet Aperol

Filmový festival je zvláštní instituce. Poklidné lázeňské město s malebným centrem plným prázdných high-class butiků se místo lázeňských hostů zaplní obyčejnými lidmi nasávajícími pel „velkého filmového světa“ a lidmi, kteří tenhle svět tvoří. A všemi mezi tím. Vizuální doprovod tvoří dozvuky kdysi populárních reklamních kloboučků na hlavách hostů s menší než nutnou dávkou vkusu, hlasité stany sponzorované výrobci alkoholu, časopisy nebo roztodivným kuřivem.

Batůžkáři, studenti, milovníci filmu, budoucí i současní tvůrci, novináři, blogeři a blogerky, influencers, herci a herečky. Lázeňství na 7 dní ustupuje filmu a každý si chce ukrojit svůj kousek. Město žije v novém rytmu a vy s ním. Během dvou dní se dostanete do zvláštně frenetického tempa. Žijete podle festivalové aplikace, programu a zaškrtaných filmů, budíte se pravidelně před 7 ráno, abyste si zarezervovali lístky na další den, i když často máte naspáno jen pár hodin. A někdy třeba ani jednu.

Můžete se dostat do tak meditativní fáze, že začnete svět kolem vnímat jen skrze filmové tempo a chvíli nevíte, jestli sedíte v sále, nebo obědváte. Usínáte u filmů, ale někdy jste tak bdělí, že si všímáte nejmenších detailů. Objevujete se náhodně na večírcích a rautech a konverzujete s lidmi, které znáte jen letmo nebo je už nikdy v životě neuvidíte. Stojíte fronty, přejíždíte kolonádu, zdravíte se s lidmi, probíráte filmy, o kterých se mluví, a hlavně a především pijete kafe. Káva je motor festivalu, většinou ji snídáte a často i obědváte. Večeříte Aperol. Nebo další kávu. A prokládáte to tím nejdostupnějším, co lze v rámci festivalových stánků s jídlem a restaurací v dosahu kinosálů sehnat – smažák, pizza s ananasem, indická hotovka nebo vlastně cokoli, co zrovna potkáte na rautu nebo kdekoli se zrovna namane. Možná se to nezdá, ale jídlo je během festivalu opravdu velké téma a určitě se k němu v karlovarském zápisníku vrátím.

Atmosféra sbalená na cesty

Když píšu tenhle text, je skoro půlnoc, den před odjezdem. V hlavě si přehrávám všechny variace outfitů, které by mohl zvládnout pojmout můj malý kufr. Zatím je to jen mentální simulace, protože ležím na chladivých dlaždičkách v čerstvě vytřeném bytě a snažím se nepanikařit. Kromě balení si přehrávám seznam všech úkolů a věcí, které musím bezpodmínečně stihnout, než odjedu.

Kontroluju e-mailovou schránku a zjišťuju, že mi festivalové maily padají do vedlejšího inboxu. Vyštrachám seznam projekcí pro tisk a taky zprávu o tom, že si můžu zkusit domluvit rozhovor nebo press junket s významnými hosty. Chvíli se bavím představou press-junketu s Johnny Deppem. Ale jen proto, že „junket“ neexistuje bez „junk“ a výstižněji znějící slovo by jeden těžko hledal. Hostina s junkiem Johnnym. Představuju si ho v Becher’s baru s Jiřím Bartoškou a zapínám si k tomu „Tuca Tuca“ od Rafaelly Carrá. Italská diva, která před pár měsíci zemřela, se v životě určitě do podobných situací reálně dostala. V mojí hlavě je tenhle „junket“ jako Velká nádhera Paola Sorrentina, ale místo soudtracku od Carrá v Becher’s baru hraje Michal David.

Nakonec si místo balení si pouštím netflixový dokument o tom, jak se točil Forrest Gump. A ne – život není jako bonboniéra. Život je jako kufr, který si balíte na festival. Můžete si to naplánovat a připravit sebelíp, ale nakonec stejně zjistíte, že jste něco důležitého zapomněli. A musíte improvizovat. Tentokrát doufám, že se mi aspoň vyplatí, že si s sebou zabalím ruční steamer. I když teda zatím moc netuším, co s ním budu žehlit. Jaké bude počasí? Mám si zabalit bundu? Nebo pantofle? Hlavně mít místo na ručník. A kosmetiku. Mám si balit kondomy? Už nejsem ve věku, kdy jsem se probouzela v cizích hotelech, ale věk je jen číslo. Do jaké kabelky se mi vejde počítač? A mám kapesní lékárničku? A zásobu vitamínů?

Jediné, co vím s jistotou, je to, že v pátek touhle dobou už budu sedět, dá-li festival, v kině na půlnoční projekci indonéského hororu Prokletá vesnice. Budu v sobě mít kafe a Aperol a budu se bát spolu s dvěma hlavními hrdinkami, které si podle anotace „jednou chtějí otevřít obchod s módou“. Přála bych jim to, ačkoli trailer naznačuje, že to celé dopadne hodně jinak.

Ale kdo ví. Filmový plot twist přichází, když to nejmíň čekáte, ale obvykle až na konci…