O tragédii povinné školní docházky

Komentář
Vít Samek
| 30. 3. 2021 | 309 komentářů | 100 755
O tragédii povinné školní docházky
Foto: Jana Plavec

Školy jsou zavřené, děti a studenti se učí doma. Rodiče se chodí modlit k Ministerstvu školství, aby uzávěra trvala co nejkratší dobu, protože se to už nedá vydržet. Vít Samek, bývalý záchranář, autor knihy o první pomoci a absolvent pěti základních škol, v osobním apelu upozorňuje, že možná až příliš zapomínáme na to, že české základní školství je – jemně řečeno – v neideálním stavu. Kdyby vám, dnešním čtyřicátníkům, někdo v jedenácti nabídl být měsíce doma namísto školy, byla by to „pruda“, anebo vysvobození z režimu, který jste z donucení a nemožnosti alternativy snášeli? A je to o třicet let později opravdu o tolik jiné?

V medailonku tady na Heroine.cz mám napsáno: Pět základních škol, neptejte se. Ale proč vlastně? Proč bych vám nepověděl o tom, jakých bylo mých devět let v hned pěti základních školách? Od šesti let do patnácti. Jeden by řekl klíčové období, že? Mozek zraje, tělo roste, učíme se komunikovat s druhými lidmi. Loni navštěvovalo základní školy 953 tisíc žáků, týká se to tedy v každé generaci, v každém ročníku až na naprosté výjimky všech. A pokud tedy všichni, jak tu jsme, trávíme velmi klíčové období života v této instituci, základní devítileté škole, možná by bylo dobré povídat si o tom, jak jsme s tím byli spokojeni, jak se nám tam líbilo.

Bude to pro mě zároveň i text terapeutický. Dám průchod své frustraci. A až potom, až na samý závěr, odhalím skutečnou příčinu toho marasmu, kterou ale vidím až teď. Tehdy jsem si pubertálním myšlením, které se teprve klubalo na svět, myslel, že to přeci musí být o lidech. Nemohl jsem se mýlit více.

Od první do třetí

První dvě třídy chodím na běžnou základku na jednom z pražských sídlišť. Rodiče mě nutí vstávat, když chci ještě strašně spát. Budím se během druhých hodin. Učitelce F. to způsobuje problémy. Každé druhé dítě je divné, nechci s nimi nic mít, ale musím. Způsobuje mi to problémy. Ta strašná F. mě nutí zpívat, i když nechci, a zkouší mě v sedmi letech z not před celou třídou. Ostatní taky!

Kdy jste poprvé položili otázku, kterou jste pak ještě mnohokrát zopakovali a která je velmi relevantní: „K čemu mi to v životě bude?“ Já ve druhé třídě stran těch not. Ani to nemyslím zle, skutečně mě to zajímá. Paní F. mi to vysvětluje dokonale. Pětkou. Způsobilo mi to problémy. A znovu hudebka. Paní F. celé třídě oznámí: „Ahá, Vítek miluje S., cha cha, chro chro!“ Nějak nejasně toužím té paní ublížit. Dobře mi z toho není.  Ale nesmím dokonce – sakra – ani odejít. Bezmoc.

Konec toho pekla, myslím si, třetí třída bude jistě lepší. Odcházím totiž na neobyčejnou školu na jiné pražské sídliště! Základní školu s rozšířenou výukou jazyků! Náraz do zdi. Tou rozšířenou výukou asi mysleli to, že mám během jednoho roku postupně čtyři (sic!) různé učitelky angličtiny. Na konci roku umím napsat „cat“. Nevím ale, co to znamená.

Ještě netuším, co mi zmatené a chatrné základy angličtiny budou způsobovat za problémy. Ale angličtina je jenom komedie. Spolužáci, to už je jiná liga. Víc než půlka je divná a je mnohem divnější, než ti nejdivnější z prvých dvou tříd. Nechci s nimi nic mít, ale musím. Jenomže spolužáci jsou pořád ještě hratelný, narozdíl od paní B. První stupeň, takže nás má snad na všechno. Zprvu mi je jen nepříjemná a nechápu její výklad, který mě navíc zhusta nezajímá a nebaví.

Sedím ve třídě, slzím, pozoruji ten ničemný exemplář dospělého a místo nad matikou přemýšlím nad tím, jestli mu něco neumřelo v podpaží. Matiku definitivně vzdávám a skutečně – později už ji nikdy nepochopím.

Tahají mě z postele ještě dřív, budím se během třetích hodin. Paní B. to způsobuje problémy. Postupně se začneme nenávidět. Dobře mi z toho není. Vyžívá se ve vyjmenovaných slovech a užívá si moji neschopnost se je ve stresu nechat naučit někým, koho nenávidím. Dává mi špatné známky tak často, až mi to způsobuje skutečné problémy. Zkažené dny. Nenávistné představy řádící v nezralém mozku, přinuceném to absolvovat. Strach.

Začínám po ránu simulovat bolesti hlavy. S nadšením zjišťuji, že mi to rodiče žerou a zažívám jedno z nejšťastnějších období dětství – jsem velmi často sám doma s mámou a vládne tam naprostá pohoda, hlubokej mír, Čtyřlístky, lego a VHS Bitva o Británii. Problém je v tom „velmi často“. Paní B. byla tak fantastická učitelka, že dítě donucené vykonávat PŠD pod jejím dozorem skončilo radši na neurologii a EEG, než aby jí bylo vydáváno napospas.

Ale mě nebolí hlava, já jenom nechci být s tou paní, mohl bych možná říct. Ale nemůžu. Vždyť jste mě to přeci sami naučili. Dali jste tý zlý paní nade mnou moc a řekli mi, že jí musím poslouchat. Tak se jí bojím, víte?

Dostávám od ní na vysvědčení trojku z češtiny. Toužím jí flusnout do ksichtu, ale dám jí jak poslední submisivní idiot ještě kytku. Protože tak se to přeci dělá. Tak to má byt.

I am cat not

Směšná výuka angličtiny na jazykové škole vede mé rodiče k tomu, že mě do čtvrté třídy dávají na třetí základní školu. Tam měly ovšem děti ve třetí třídě francouzštinu a já nikoliv. Mohl by to být problém, ale není. Máma mě v naprostým klidu a bez násilí naučí během dvou měsíců prázdnin víc francouzštiny, než zvládli oni za rok. Potom mě ale učit přestává, nechává to logicky na paní D. ve škole a já tak přestávám umět i to, co mě naučila přes prázdniny. Některé věci máme přímo před očima a stejně jsme slepí, viďte.

Pátá a šestá třída. Soukromá škola nejen pro dyslektiky a dysgrafiky. Pouhých patnáct žáků ve třídě, pokrok! Tady už pozor, tady už jsou někteří spolužáci vyložení kreténi. Kradou ve vietnamských tržnicích digitálky po platech, kouří trávu, mají nože. Nechci s nimi, proboha!, nic mít, ale musím. Hledím na ty některé jako na neandrtálce, což je jistě skvělé pro ně i pro mě, a vůbec nechápu, proč s nimi musím trávit čas.

Hledím zde s překvapením na pro mě zcela nový fenomén. Učitelka – muž. Není to dobré. Pan M. je ukřičený, šovinistický (to vím až teď), primitivní hňup. Jeho metodou vzdělávání matematiky budiž zesměšnění, arogance a řev. A smrdí. Smrdí tak, že z toho štípou oči. Sedím ve třídě, slzím, pozoruji ten ničemný exemplář dospělého a místo nad matikou přemýšlím nad tím, jestli mu něco neumřelo v podpaží. Matiku definitivně vzdávám a skutečně – později už ji nikdy nepochopím.

Paní M. naopak voní. Učit bohužel také neumí. A to, co se pokusí naskládat na mé zmatené a chatrné základy angličtiny v podobě „cat“, se do půl roku sesype jako domeček z karet. Za tři a půl roku opustím základní školu se sedmi lety „docházky na angličtinu“ a nebudu umět o mnoho víc než „I am cat not“. Anglicky se mnohem později naučím díky seriálům s titulky. Některé věci máme přímo před očima a stejně jsme slepí, viďte.

Nenávidím to tu, nenávidím pana M., známky dobré, potěšení žádné, a když náhodou známka špatná? Zkažené dny. Nenávistné představy řádící v nezralém mozku, přinuceném to absolvovat. Strach. A pak už ani to ne. Pak už jenom „srát na to“.

Můžeme. A uděláme to.

Sedmá, osmá, devátá třída. Poslední, pátá škola. Tahají mě z postele uprostřed mé biologické půlnoci. Budím se během čtvrtých hodin. Některým učitelkám to způsobuje problémy. Spolužáci jsou v chatrné konkurenci předcházejících tříd celkem fajn. Přesto jsou tam někteří jedinci, s kterými bych prostě nejradši netrávil žádný čas. Ale musím.

Takže si to shrňme. Chcete nás nutit sedět v jedné místnosti, zakazovat nám ji opustit a valit nám do hlav to, na co zrovna nemáme náladu, stylem, který nám nesedí, a hodnotit nás za to? Tak jo, tak jste nás přinutili. Užívejte si to spolu s námi. V hodinách češtiny paní D., která posléze skončí na psychiatrii, volně chodíme po třídě, po které poletují hejna papírových vlaštovek. Někteří vzadu hrají bago, mluvíme normálně nahlas, občas se trošku přeřváváme, prostě taková přestávka. Do toho kdesi v předtabulí brebentí úplně zbytečně něco o národním obrození paní D.  Asi tak dvakrát třikrát za hodinu, která má z nejasných důvodů čtyřicet pět minut, začne ječet, inu, jako blázen, a třída se skutečně uklidní. Na tři vteřiny. Pak se jí zasmějeme a pokračujeme v našich činnostech.

Doběhli jsme kilák. Spolužák se napije. Řev jak na apelplatzu v koncentráku. Sice uběhl kilometr v prachu a vedru a smrká škváru, ale porušil školní řád! O hodinách nesmíš pít, kreténe! Demente!

Chápete? Už jste nás tak otrávili, tolikrát ponížili, tolikrát ohodnotili, aniž bychom se vás o to prosili, že už vás nenávidíme, a jediný, kdo to tady přežije, bude těch pár nejlepších z vás, který máme rádi, a ti nejhorší z vás, kterých se ještě bojíme. Ale zkuste nám sem poslat po těch letech, kdy jste nás bez nadsázky mučili, nějakej slabej kousek. Obrazně řečeno ho roztrháme na kusy a vrátíme to vám skrze něj.

Budeme se smát paní D. do obličeje a skrze její obličej do obličejů z minulosti, do těch, kterým jsme se chechtat nemohli, protože tehdy jsme byli ještě mnohem slabší. Do ksichtů paní F., paní B., idiotovi M. a dalším a dalším a dalším. Protože už je nám čtrnáct a měříme o dvacet centimetrů víc než paní učitelka, takže fyzický trest již jaksi není myslitelný. Takže můžeme. A uděláme to. Nikoliv proto, že můžeme. Uděláme to z frustrace.

Paní N. na tělocvik se k nám chová jako dozorce v lágru. Řve po nás jako šílená. (Pusťte si České století, ten díl, kde hraje Budař Kopeckého, jak řve na Slánského, až mu lítaj sliny od držky. Tak takhle přesně s námi ta paní, paní N., mluví běžně). Běžně nám říká demente, kreténe. Kráká nás za vlasy. Bolí to. Přes třicet stupňů, stín nikde, kroužíme jak tlupa trestanců po ovále ve škváře. Doběhli jsme kilák. Spolužák se napije. Řev jak na apelplatzu v koncentráku. Hádejte co. To neuhodnete. Sice uběhl kilometr v prachu a vedru a smrká škváru, ale porušil školní řád! O hodinách nesmíš pít, kreténe! Demente!

Směšné rozdíly

I takovým lidem, zcela běžně i takovým lidem, jste nás vystavili. Takhle se k nám chovali. Takhle s námi komunikovali. Tohle jsme tam zažívali. Už devatenáct let mi zní v hlavě skvělý text kapely Sto zvířat Ty vole, na základní škole: „Sorry, naše první vzory nenáviděj fóry a duševně jsou chorý a chtěj spory víc než já. (…) Vždyť základní instinkt ti říká, že škola nás stejně dennodenně ničí, teď už víš, co se tě týká, že prostě máš v tomhle stádu držet řadu, zůstat vzadu a nic víc!“ Dospělí absolventi PŠD na tu písničku v létě na fesťáku zapaří a v září ti z nich, kteří jsou rodiči, odvedou svoje děti přesně za těmi učitelkami, kterým se smáli. Některé věci máme přímo před očima a stejně jsme slepí, viďte.

Ptám se zcela vážně. Proč je to tam tak strašný? Tak nudný? Proč jsou učitelky zhusta megery? A proč některé dokonce vyloženě sadistické? Nechte toho! Měli jste je všichni! Proč musí být tvrdá věková segregace? Proč se pro děti ve školních jídelnách běžně vaří tak, že se to nedá žrát? Proč se, proboha, ještě pořád známkuje? A když už, tak proč neznámkují žáci učitele? Mohli bychom to udělat nějak progresivně, třeba vysoce pokrokovým slovním hodnocením, cha!

„Paní učitelka se mi pokouší dát jakousi pětku, o kterou jsem se jí pranic nežádala. Křičí na mě, když si čtu. Zkouší mě před celou třídou a mě pak bolí bříško. Myslím, že mě nemá ráda.“ – Anička, osm let

Pokrok by to byl, a ne malý! Tak proč nejsou školy, kde se tak postupuje? Proč tu nejsou školy, která odmítnou systém věkové segregace, nebo rovnou systém tříd? Kde jsou jiné, které řeknou, že u nich v patnácti nic nekončí, a můžete tam být do osmnácti? Proč by na těch školách nemělo být možné složit maturitu? Kolik procent škol nemá vlastní hrnčířskou dílnu? Devadesát sedm? Přijde vám to normální? Proč nejsou ty velmi různé školy velmi běžné? A přitom Bří Venclíků jako Českolipská jako Novoborská jako Pražačka jako Lupáčovka jako Chelčického jako Jeseninka jako Curieových jako Na Smetance jako Vodičkova, you name it! Rozdíly minimální, kosmetické, směšné! Proč?!

No to je proto, že jsme státu odevzdali už tolik svobod, že nás má za nesvéprávné dementy. Nějakej rodič si tady nebude rozhodovat, koho vypustíme na jeho děti, aby na nich vykonával devět let PŠD. Můžou si vybrat mezi Jeseninkou a Chelčickýho, aby měli dojem, že mají svobodu volby. Těm pár uřvaným procentům, kterým to fakt vadí, zacpeme držky Montessori. Ty úplně nejvzpurnější, potom, co jim naházíme klacky pod nohy, necháme milostivě učit děti doma, ale budeme jim je přezkušovat a hodnotit, bez toho to nejde. Takže tím to je. Centralizace, monopolizace. Stát to má pevně v rukou a odmítá konkurenci. Tedy... on ji ('mrk, mrk') připouští, ale zároveň znesnadňuje, jak jen může. 

To proto nechci debatu o školství, kde na sebe lidé křičí: Více sexuální výchovy! Né! Méně sexuální výchovy! Dvě hodiny tělesné výchovy týdně je opravdu málo! Pojďme se bavit o třech! Ať v těch školách nezvoní, ať tam hrají místo toho třeba pěkné písničky! Angličtina od druhé třídy a druhý jazyk od třetí! Ne! Třetí jazyk od druhé třídy, druhý jazyk od třetí třídy a angličtinu povinně už na školkách! Ne! Ano! Ne! Ano! Všichni tak! Nebo tak! Ode zdi! Ke zdismus!

Co chci? Opt out. To je mechanismus, kdy se jednotlivec může vyvázat z nežádoucí služby. Odmítám, aby mi byrokrati z MŠMT určovali, jak má vypadat škola, kam bych si přál, aby chodily moje děti. Protože zatímco já svým dětem zařídím skvělou školu, kde bude totální převis poptávky ze strany žáků a rodičů a kde budou děti v klidu, bezpečí a pohodě poznávat skutečný svět, tak MŠMT nám bude dalších třicet, čtyřicet, padesát let nutit jen „v osm náááástup! Matika – zazvonit – přírodověda – zazvonit – zpěv – zazvonit – český jazyk – zazvonit – angličtina – zazvonit – sníst hnus – jít na čtyřicet minut ven – vrátit se – zazvonit – občanská výchova – zazvonit – vyflusnout sežvejkanýho, znechucenýho a oznámkovanýho člověka a zejtra zas“. A takhle furt, rok za rokem, devět let.

Chcete to? Nechte si to, neberu vám to. Nežádám totiž dokonce ani dokonalý opt out – státní školy budu skrze daně platit stejně jako dosud. Jenom nechci, aby té blbosti, té ztráty času, ambicí a sebeúcty byly účastny moje děti. Nepřeji si to.

Je normální, abych neměl jak si tohle prosté přání splnit? Já myslím, že ne.


Redakce Heroine vyzývá k debatě. Také vzpomínáte na svou povinnou školní docházku tak černě? Myslíte si, že současný český školský systém je funkční? Podařilo se vám pro vaše děti vybrat školu, kde jsou spokojené a se kterou jste spokojení i vy? Zvažovali jste někdy v průběhu studia vašich dětí, že je přihlásíte na školu alternativního typu? Proč?

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Moje Heroine 2021 Potřebujeme si připomenout, že svět nakonec může být báječné místo k životu. Představujeme osm inspirativních a obdivuhodných žen, jejichž jména do výzvy Moje Heroine nominovali čtenářky a čtenáři. Jasmína Houdek, Elena Gorolová, Alena Jančíková, Barush Maush, Zuzana Vránová, Eliška Kodyšová, Klára Laurenčíková, Adéla Horáková. Osm příběhů, které vám vrátí naději.
  • Děti vám to vysvětlí Existuje vůbec někdo, kdo se těší na září? Na obligátní téma „back to school“ jsme se podívali ze všech stran. Proč české školství nevzkvétá? A pomohlo by mít v učitelském sboru víc mužů? Své k tomu řekli i teenageři: rozsáhlou sondu mezi svými vrstevníky provedla čtrnáctiletá Marika, čerstvá maturantka Ester se zase ptá, proč ve školách víc nemluvíme o menstruaci i tělesnosti obecně.
  • Rozkoš pro vaše uši Prozkoumali jsme nový žhavý trend – audioporno. Z jakých důvodů přitahuje především ženy a co je na něm tak zvláštního? Vše, co chcete vědět, než se ponoříte do světa zvukové rozkoše. Nestyďte se poslouchat!
  • Hrdinky našich dcer Princezny trpně čekající na své rytíře jsou definitivně out. Je čas na nové hrdinky. Co tedy s dětmi číst? Možností je dnes dost, a zvlášť s knihami o slavných českých ženách se v posledních letech roztrhl pytel. Nad tímto fenoménem se kriticky zamýšlí Gabriel Pleska. Kterou z nich by doporučil?

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 309 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Barbuška | 30. 3. 2021 13:17

Tak jsem si zaslzela. Je to prostě tak a nikdo mi to nevymluví. Když jsem v osmičce každou neděli večer bulela, že mě tam ráno nikdo nedostane, naši mě uklidnili, byli na mě hodný... a ráno mě vykopli jako vždycky. Prostě dítě, no. Ničeho se nedomůžete, když jste mrňavej člověk. A to ani nebyli ti učitelé tak mizerný, většinou... Jen slepí. A děti hnusný. Učíme se být k sobě hnusný už od první třídy. A učej nás to ti dospělí. Protože "koukněte na Alenku, má samé jedničky, vy blbečci s dvojkama" - a všichni, jako malý ovečky ve stádečku, zákonitě začnou Alenku nenávidět. Protože kvůli ní jsou blbečci. A to není jen se "šprtama" a "šplhounama" a "těma divnejma"... Vždyť jak dítě pozná, že je někdo divnej? Jedině, když mu to poví dospělý.

+135
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Renata | 30. 3. 2021 13:52

Základní vzdělání je od slova základ, minimum co by měly lidi v životě umět. Jsou taky matematici které nebaví čeština. Nicméně základní všeobecný rozhled je potřeba. I matematik by měl umět psát bez chyb, vědět kdy a proč byla válka...a naopak. Navíc rozsah učiva na ZŠ skutečně klesnul na minimum, oproti tomu, co jsme se učili my...

-33
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu